Otýlie

     Bába Otýlie byla drbna v pravém slova smyslu. Bydlela v Sedmihorkách nedaleko hradu Valdštejna, hned vedle svého syna Františka. ''Ty se z těch řečí jednou zblázníš, mami," říká jí František při společné večeři. Otýlie se jen pousmála a pokračovala dál ve svém vyprávění: ''Klára od Kubátů chodí jako tělo bez duše. Už delší dobu jí pozoruju, jak smutně bloumá po vesnici, na tu svojí malou se ani pořádně neusměje... no nedalo mi to a zeptala jsem se báby Zemanový, jako Kláry matky, víš?" položila spíš řečnickou otázku. Její syn jen zakroutil hlavou. ''Nejdřív se samozřejmě chlubila, jak se mají mladí dobře, že koupili další dvě krávy a plánují přistavět," vyprávěla a přitom přidávala synovi brambory na talíř. ''Ty jsi ale určitě zjistila, co za tím je, viď?" začal si jí dobírat. ''To víš, že jo!" smála se Otýlie. ''Vytáhla jsem z ní, že Evžen, jako manžel Kláry, má nejspíš milenku, a to by si neuhodl koho!" František opět jen zakroutil hlavou. ''Zrzavou Zuzanu!" skoro vykřikla Otýlie. ''Tu bláznivku z hospody?" chtěl se ujistit. Do toho ale hodiny odbyly sedmou. Otýlie sebou trhla, až jí málem její těsně uvázaný šátek spadl z hlavy. ''Musím běžet, mám se potkat se starou Fištejnkou u Bažantníka," řekla už napůl ve dveřích ze světnice, ve které s klidem ponechala svoji návštěvu. ''Tak se v něm hlavně neutop!" volal za ní ještě její syn.

     To už ale Otýlie rychlým krokem nabrala směr k rybníku a těšila se, až si se svou dlouholetou spoludrbnou sdělí nejčerstvější novinky. Přestože spolu soupeřily, která zjistí novější a překvapivější informace, byly opravdovými nejlepšími přítelkyněmi. Fištejnka už na Otýlii čekala. Když jí převyprávěla příběh smutné Kláry, Fištejnka se začala smát. Zbožňovala tyhle chvíle, kdy do sebe začínají informace zapadat. ''Velkostatkářovi Kubátovi se vůbec nedaří dobře. Nechtějí to přiznat, ale stará Kubátová má už tři měsíce stejné šaty, a to dřív mívala nové snad každý týden! Teď je jasné, kam všechny peníze strkají. Mladí si žijí nad poměry a..." jak bývalo zvykem, Otýlie jí skočila do řeči: ''...zrzavá Zuzana má nové boty a záclonky v oknech." Obě pak chvíli mlčky seděly, koukaly na hladinu rybníka a přemýšlely, proč Kubátovi tolik podporují domácnost svého syna a ještě mu vydržují milenku.

     Když slyšely, jak kostelní hodiny oznamovaly devátou, Otýlie s sebou zase trhla: ''Musím běžet," začala se zvedat. ''Na hradě je teď nový sochař, rád se napije a pak poví všechno, o čem si před ním panstvo povídá." ''Ještě teď chceš jít na hrad? Už je šero a v lese neuvidíš na krok," strachovala se o svojí přítelkyni Fištejnka. ''Neboj se, na hrad jsem běžela už tolikrát, že najdu cestu i po tmě," ujistila ji Otýlie a vydala se na cestu. ''Když se dozvíš něco zajímavého, tak se klidně ještě zastav," volala za ní Fištejnka. Otýlie jen výrazně přikývla hlavou a už mizela v dáli směrem k hradu.

     Cestou si byla jistá, šla rychlým krokem a stejně jistě, jako by byl den. Netrvalo dlouho a už vcházela bránou pro služebnictvo na Valdštejnské nádvoří a zamířila si to rovnou do maličkatých dveří, které vedly do kuchyně, a pak dál různými chodbami, chodbičkami a zákoutími tak, aby ji nikdo neviděl, až do sochařovy komnaty, kde ji obklopila velká místnost plná soch, sochařského náčiní, ale také obrazů a různých uměleckých děl. Úplně vzadu v rohu byla postel, na které seděl už přiopilý sochař. Jakmile uviděl vcházet Otýlii, zvedl se a lehce vrávoravým krokem se vydal jejím směrem. Otýlie byla ráda, že ho vidí v takovém stavu a ze sukně vyndala malou lahvičku výborné kořalky od souseda. Nadzvedla vyzívavě jedno obočí, bez zeptání nalila kořalku do dvou pohárů až po okraj a začali si povídat.

     Asi po půl hodině Otýlie spokojeně vyběhla ze sochařovy komnaty. Se svíčkou v ruce se proplétala ven z hradu a těšila se, až bude moct Fištejnce povyprávět, jak se právě dozvěděla ten největší drb! Že dítě, které má Klára, je hradního pána! Zamilovala se do něj, když ho jednou náhodou potkala na vyjížďce v okolních lesích. I ona se mu líbila, a proto si ji párkrát pozval na hrad. Klára si od toho slibovala pochopitelně víc, ale pro hradního pána byla jen povyražením a jejich narozená dcera jen obtíží.

     Otýlie byla z těch novinek rozhozená, myšlenky jí v hlavě vřely jako láva v sopce před výbuchem. Na chvíli úplně přestala sledovat cestu. Když začala zase vnímat, zjistila, že vůbec nepoznává, kde je. Vstoupila do dvěří před sebou, za kterými se urkývalo skladiště odložených šatů dvorních dam. Zmateně se rozhlížela a chodila sem a tam, až zakopla a upustila svíci. Látky okamžitě začaly hořet. Otýlie se snažila najít cestu ven, ale nedařilo se jí to. Oheň se rychle šířil, ale pomoc nepřicházela. Nacházela se totiž v neobývané části hradu, a tak trvalo dlouho, než si někdo všiml, co se vlastně děje. A tak společně s větší částí hradu, navždy zmizela i Otýlie.

     A co se jí honilo hlavou v posledních chvílích? S přibývajícími plamínky se zažehla i jedna myšlenka. Vzpomněla si, jak viděla opilého a nešťastného Evžena sedět v hospodě a mumlat si něco jako: ''Já nemůžu mít vlastní, není moje..." Tenkrát si všichni přítomní i ona mysleli, že mluví o hospodářství, které mu pořídil jeho otec. Nebylo tajemstvím, že Evžen chtěl být samostatný a všechno ve svém životě dokázat sám, ale jeho rodiče mu neustále organizovali život. Teď to Otýlii už opravdu všechno do sebe zapadlo. Evžen se dozvěděl, že dítě, které vychovával a tolik miloval, není jeho. Zhroutil se mu život. Kláru začal nenávidět. Jediné, co ho mohlo zachránit, byla nová láska. Tou se stala zrzavá Zuzana. Možná spolu chtěli začít žít nový život, možná chtěl opustit Kláru... To by mu ale určitě jeho táta nedovolil. Nesnesl by tu hanbu a ponížení. Jedině za čest a pověst své rodiny by byl starý Kubát ochotný platit svým majetkem i pohodlím. Nechtěl, aby se celou pravdu kdokoliv dozvěděl, a tak platil Kláře a její malé dcerce, aby jim v životě nic nechybělo, a platil i zrzavé Zuzaně, aby dál byla milenkou jeho syna a nikdy nic víc. Otýlii se na obličeji objevil drobný úsměv. Rozlouskla celou tu záhadu. Rozpletla celý ten příběh. Ale pak se rozhlédla a její výraz se změnil. Zesmutněla. Došlo jí, že už to celé nestihne říct své nejlepší kamarádce Fištejnce.