Malý netopýr

   Bylo parné sobotní srpnové odpoledne a pan Metařík se rozhodl, že konečně douklidí stodolu za domem. Stodola byla součástí statku, který se rozhodli se svou manželkou prodat. Opustit svůj domov po 40 letech nebylo snadné, ale síly docházely a menší domek byl pro ně dobrým řešením.

     Stodola byla z větší části připravená k předání novému majiteli. Zbývalo už jen odjet s traktorem a vyhnat těch pár netopýrů, kterých si statkář všiml u stropu. Asi se tam usídlili začátkem léta, když stodolu přestali používat. Doufal, že je vyžene nastartováním traktoru. A odhadl to správně. S hromovým zvukem motoru se dala do pohybu i celá kolonie černých okřídlenců. Statkář překvapeně vykulil oči, netopýrů bylo víc, než si myslel. Bál se, aby se mu nezamotali do vlasů, ale pak si oddychl, že sedí vlastně uvnitř traktoru.

     "Co se to děje? Vždyť já padám! Uááá!" lekl se malý netopýrek. Pak si ale uvědomil, že má přeci křídla. Už je dokonce i dvakrát použil. Na let se musel pekelně soustředit, ale zvládl to. Držel se vždycky za maminkou a ani si nestihl všimnout, jak obratně chytá dobroty za letu. Nevěděl ani kudy a kam letěli a byl rád, když se vrátili do svého úkrytu a on mohl spokojeně odpočívat.

     Jen co nabral výšku a získal trochu rovnováhu, zkoušel se honem schovat před sluníčkem. Překvapily ho ale podivné zvuky: "Kde se berou? A teď jsou hlasitější! Proč?" dál už přemýšlet nestihl, protože narazil do stromu. Naštěstí se stačil zachytit a nespadl na zem. ,,Aaauuu!" zaúpěl. "Co je to tady? Vypadá to, že je tam tma a dostanu se z toho horka," podařilo se mu schovat do dutiny stromu. Když se trochu uklidnil, začala ho trápit jiná věc. "Jak teď jen najdu svoji maminku?" dal se skoro do pláče a zavřel oči.

     Když je pak znovu otevřel, byla tam. "Mami!" křičel a měl ohromnou radost. "Jak si mě našla? Já jsem se tak bál!" "Už je všechno v pořádku," utěšovala ho. "Jeden zlý člověk nás nechtěl u sebe doma, víš?" snažila se mu vysvětlit, co se stalo. Když viděla, že má slzy na krajíčku, objala ho svými křídly. "Slyšel jsem nějaké divné zvuky!" "Jaké zvuky?" zeptala se nechápavě netopýří maminka. "Snažil jsem se tě volat, ale jako by se mi moje volání vracelo!" Maminka se jen usmála: "Ale to je v pořádku. Ten zvuk tě varuje, když máš před sebou nějakou překážku. Čím jsi k ní blíž, tím je hlasitější, víš?" "Aha," najednou to všechno dávalo smysl. "A nemusíš se bát, já tě vždycky najdu. Víš proč? Protože kdykoliv a kdekoliv poznám tvůj hlásek a ucítím tvoji krásnou vůni." Teď už se cítil v bezpečí. Napil se od maminky trochu mlíčka a v klidu usnul.

     "Co se to zase děje?!" sotva stačil otevřít oči, už cítil, že na něj někdo sahá a někam ho strká. Naštěstí slyšel svoji maminku, jak říká: "Neboj se, sem tu s tebou." Byli zavření a nemohli se hýbat, celé to trvalo asi dvacet minut, ale zdálo se to jako věčnost. Pak byl najednou volný a jen následoval maminky hlas, který na něj volal: "Poleť za mnou!" Za chvilku už visel v její těsné blízkosti v tmavé, chladné jeskyni.

     "Maminko, co se to zase stalo?" chtěl vědět. "To nám lidé našli nový, lepší domov." Chvíli o tom přemýšlel a pak se zeptal: "A jak je to tedy s těmi lidmi. Jsou zlí, nebo hodní? Mám se jich bát?" I maminka musela nad odpovědí chvíli přemýšlet. "S lidmi je to složité. Někteří jsou hodní a někteří ne. Je tedy lepší se jim vyhýbat." S těmito slovy usnul. Byl to vyčerpávající den a on si potřeboval odpočinout. Jedno mu bylo ale jasné. Lidem se určitě bude vyhýbat a rozhodně se jim nebude zamotávat do vlasů.