Mardoša a umění být sám sebou

Mardoša je nezaměnitelný svým projevem. Je jeho extravagantnost vědomým výběrem, nebo přirozenou jedinečností? A co vy – jste sami sebou, nebo se snažíte zapadnout do očekávané škatulky?

Nedávno jsem zahlédla v televizi talkshow pana Šípa, kde byl jedním z hostů Mardoša – Marek Huňát, zakládající člen skupiny Tata Bojs a také její výrazná a nezapomenutelná tvář. Ne snad svým vzhledem, ale především vystupováním a projevem. Kapela patří mezi mé oblíbené, a tak jsem u obrazovky zůstala.

Na přetřes samozřejmě přišly zvláštnosti Mardošovy osobnosti – jeho specifický styl tance při koncertech, obliba v žehlení, při kterém si pouští hudbu, nebo naopak nesnášenlivost pomačkaných okrajů kapesníků. Také jeho nutkání fotit při každé příležitosti, včetně natáčení zábavného pořadu. Jsou to právě tyto výstřednosti, které ho činí jedinečným. Díky nim má tolik fanoušků a díky nim dokáže vytvářet nápadité, rozmanité, strhující a do detailu propracované texty.

Na pódiu se hudbě oddává způsobem typickým snad jen pro něj. Myslím, že ho ani nemusíte osobně znát, abyste cítili, že nic není předstírané, že nejde o žádnou pózu nebo uměle vytvořenou show s cílem získat pozornost.

Přesně o tom často pochybuji u některých zahraničních umělců. Kde končí jejich osobnost a kde začíná práce marketingových agentur? Slouží jejich vystupování pouze k získání slávy, nebo tím opravdu vyjadřují něco ze svého nitra?

Mardoša se bezesporu vymyká šedivému průměru. Nesnaží se to skrývat, a ještě mu to pomáhá v kariéře. Jeho přirozenou svobodu v chování mu vlastně závidím.

Pracuji v kanceláři a nedávno jsem měnila zaměstnání. Při hledání nové práce jsem celkem logicky mířila o stupínek výš, ale narazila jsem… všude totiž chtěli ty samé vlastnosti – sebevědomí, flexibilitu, schopnost vyjednávat, suverenitu. Věřím, že každá pozice má své škatulky a pokud se o ni chcete ucházet, musíte se do nich napasovat. Nestačí, že máte potřebné znalosti nebo že vás práce zajímá a baví. Musíte prostě splňovat i určité charakterové rysy. Nesplňujete je a o pozici přesto stojíte? Pak se zkuste změnit – říká se tomu osobní rozvoj. Mně to ale spíš připadá jako nutnost dělat ze sebe někoho, kým nejsem.

Firemní kultura nám často diktuje, jak se máme oblékat, jak se máme prezentovat nebo dokonce jak máme mluvit o svém zaměstnavateli. Odlišnosti se příliš nepřipouštějí. Nemuseli byste totiž zapadnout do kolektivu a vlastně celé organizační struktury.

A zatímco na uměleckém poli to často vypadá na závody v extravaganci, v kancelářském prostředí je to přesně naopak. Ve všech oblastech určitě najdeme lidi, kteří se ve svém prostředí cítí dobře takoví, jací jsou, ale také ty, kteří do určité míry potlačují sami sebe – aby zapadli, nebo vynikli. Autenticita se pak velmi těžko rozpoznává.

Já jsem se nakonec rozhodla zůstat taková, jaká jsem a nabrat trochu jiný směr. Možná mě nakonec bude bavit víc než cesta, kterou jsem původně plánovala. To ukáže až čas.

S pocitem, že svůj život nežiji úplně ve své vlastní režii, jsem při talkshow Karla Šípa dožehlila poslední kapesník mého přítele a složila ho tím jediným správným způsobem, který vyžaduje. Ještě že už je brzy víkend a budu se moct někde odreagovat – a třeba si i zatančit jako 220 travoltů a 60 hertzů.