Malý Péťa a pouštění draka

     To jednoho podzimního dne seděl malý Péťa u okna svého pokojíčku a přemýšlel, co by mohl dělat. Venku se mu líbilo barevné listí na stromech, a ještě více to, které se hromadilo pod nimi. Nejraději by si s ním šel hrát, ale foukal silný vítr. Žádná hromádka, kterou by si udělal, aby do ní mohl skočit, by dlouho nevydržela. A najednou ho to napadlo: "Tatínku, pojďme pouštět draka!"

     Vydali se společně do nedalekého parku, kde byl jeden kopec za druhým a vítr tam foukal ještě silněji. Malý Péťa měl krásného, velkého, zeleného draka s dlouhým ocasem. Když se vznesl vysoko do oblak, nádherně se vyjímal na modré obloze. Jeho obrovské oči jako by kontrolovaly všechno, co se dělo na zemi. Maminka jim s sebou přibalila i malé házecí letadélko, aby si vítr opravdu užili.

     A taky že jo! Malý Péťa si chvíli hrál s letadélkem, chvíli pomáhal tatínkovi s drakem a chvíli jen tak pro radost běhal pekelnou rychlostí z kopce dolů a zase nahoru. Odpoledne uteklo, ani nevěděl jak. Najednou byl čas jít domů. Malý Péťa ani moc neprotestoval, protože jeho nožičky byly po celém tom běhání pořádně unavené.

     Když dorazili domů, malý Péťa se svalil na gauč a čekal na večeři. Jak tak čekal, cítil, jak ho přemáhá únava a oči se mu pomalu zavírají. Když je znovu otevřel, ocitl se zpátky na kopci s drakem v rukou. Přál si, aby drak vzlétnul co nejvýše, jak jen lanko dovolí. Pevně ho chytil za konstrukci a rozběhl se dolů z kopce. Ve chvíli, kdy ho chtěl pustit, aby se vznášel až k oblakům, zafoukal vítr tak silně, že zvedl nejen draka, ale i malého Péťu, který se leknutím zapomněl pustit.

     Když si uvědomil, jak vysoko se vznáší, chytnul se ještě pevněji. Pak si začal užívat výhled a ten úžasný pocit, že létá. Ale kam? A hlavně – jak se dostane dolů? Jak se s takovým drakem přistává?

     Začal se rozhlížet, jestli neuvidí nějakou horu nebo strom, o který by se mohl zachytit. A pak ji spatřil. Vysokou věž, která převyšovala všechno v okolí. Zaradoval se. Naštěstí ho vítr nesl přímo k věži. Drak se zachytil o její špičku a malý Péťa po jeho dlouhém ocasu sjel až na ochoz, před zavřené dveře. Páni, i odtud to byla pořádná výška!

     Opatrně zaklepal a když se nikdo neozýval, vstoupil dovnitř. Na posteli uviděl spát krásnou princeznu. Hned si pomyslel, že je určitě zakletá a potřebuje vysvobodit. Ostatně s tím už měl nějaké zkušenosti. Ale jak? Co když je to Šípková Růženka a musí ji políbit? Dávat pusu úplně cizí holce se mu moc nechtělo. Pak ho napadlo, že by to mohla být Sněhurka a možná jí v krku uvízlo jablko. Přišel k ní blíž a zkusil se podívat do pusy.

     V tu chvíli princezna otevřela oči: "Co to děláš?!" rozčílila se překvapeně. Malý Péťa byl zaskočený, že se probudila tak rychle. "Promiň, nechtěl jsem ti ublížit," vypravil ze sebe. Potom se uklidnil a dodal sebejistým, ale upřímným tónem: "Jmenuju se Péťa a zanesl mě sem můj drak. A kdopak jsi ty?"

     Když princezna slyšela o drakovi, vylekala se ještě víc. "A kde máš toho svého draka?" Péťa se rozesmál. "Visí nahoře na věži." Když princezna uviděla Péti draka, začala se také smát. Pak se představila: "Jsem princezna Karolínka ze Spanilé věže."

     "Rád tě poznávám Karolínko," řekl zdvořile malý Péťa. "Můžu s tebou pouštět draka?" poprosila. "Klidně, jen vůbec nefouká vítr, tak nevím, jestli to půjde." Tentokrát se začala smát Karolínka: "To přeci vůbec nevadí." Vyběhla z pokoje na ochoz a začala pobíhat kolem věže. Malý Péťa vůbec nechápal, co dělá. "Vidíš špičku věže? Jak je velká a vysoká? Bydlí tam můj kamarád Foukáček. Snad bude zrovna doma." Vysvětlovala Péťovi Karolínka a nepřestávala běhat sem a tam a nakukovat nahoru. Pak si vzala do rukou koště, které bylo opřené vedle dveří a bouchala s ním do stropu.

     Začaly se ozývat podivné zvuky. Různé kvílení a skřípání a pak se najednou prohnal kolem nich. Vítr Foukáček doslova tancoval na ochozu. Pohrával si s listy stromů a peříčky ptáků, které se povalovaly okolo. Karolínka popadla malého Péťu za ruku a už spolu pádili dolů z věže na zahradu.

     Když stáli venku malý Péťa vzhlédnul nahoru k nebi, kde na špičce věže býval uvězněný jeho drak. Ten už se pomalu snášel dolů k zemi a dělal přitom krásné piruety. Přistál Karolínce přímo do rukou. Popoběhli spolu ještě kousek dál od zámku a pak teprve začala ta pravá nádhera. Drak se vznášel nahoru a dolů, dělal piruety a vývrtky, prudce zatáčel doprava a pak doleva. Přesně tak, jak Karolínka ukazovala prstíkem. Prostě krása! Malý Péťa se moc dobře bavil, stejně jako Karolínka.

     Když se začalo stmívat, malého Péťu přepadly obavy, jak se dostane domů. "No přeci úplně stejně, jako si sem přiletěl," pištěla Karolínka a chtěla si ještě chvilku užít pouštění draka. Pak ale přišla chvíle rozloučení. Nesměle se na sebe usmáli. "Tak já zase někdy přiletím na návštěvu," slíbil potichu malý Péťa. "To by bylo parádní," odpověděla mu Karolínka. Pak se drak snesl malému Péťovi nad hlavu, ten se chytil jeho konstrukce a vítr ho pak ho zvedl a začal unášet směrem domů. Malý Péťa ještě stihl zakřičet: "a jakže se to tady vlastně jmenuje?" Foukáček ho unášel rychle pryč, ale malý Péťa odpověď Karolínky moc dobře slyšel. Snad si ten název bude pamatovat. Pak už mu Karolínka zmizela z očí a po chvíli i ta nejvyšší zámecká věž, kterou kdy viděl.

     Když se probudil, byl doma na gauči. Z kuchyně voněla večeře a malý Péťa slyšel maminku, jak říká: "Zítra bude hezky, mohli bychom jet na výlet." "To je dobrý nápad," odpověděl tatínek, "ale kam?" Malý Péťa se posadil a prohlásil: "Přece na zámek Tovačov!"