Malý Péťa a ježibaba
To byla zrovna první adventní neděle. Venku sice ještě nenapadl sníh, ale byla dost velká zima, takže na hřiště se vyrazit nedalo. Naštěstí maminka si věděla rady i v takových chvílích: „Co kdybychom se jeli podívat na vánoční jarmark do Průhonic!" Malý Péťa začal hlasitě jásat. Teprve potom si uvědomil, že vlastně neví, jak takový vánoční jarmark vypadá.
Cesta netrvalo dlouho, a tak malému Péťovi vydrželo jeho nadšení. Po zaparkování vešli do místnosti plné lidí. To malému Péťovi nebylo zrovna příjemné, tak se pevně držel tatínka za ruku. Kolem dokola malého sálu byly rozestavěné stoly. Hned první byl plný hraček, druhý zase dřevěných ozdob, na dalším byly vyskládané svíčky a vedle stál stůl plný dobrot. Šli společně od stolu ke stolu a u každého se na chvilku zastavili.
Maminka se zrovna někde zdržela, když malý Péťa spolu s tatínkem dorazili ke stolku s hračkami. Hned mu do oka padlo krásné zelené autíčko a když zjistil, že má i otvírací dveře, měl jasno. Jestli si něco má z tohohle jarmarku odvézt, bude to právě tohle autíčko. Když se k nim maminka zase připojila a viděla nadšení v očích malého Péti, rovnou mu autíčko koupila. Tatínek si vybral lákavě vyhlížející dobroty a maminka krásnou červenou vánoční hvězdu. Všichni tři byli spokojení a měli dobrou náladu. Sluníčko krásně svítilo, a i přes mrazivý vzduch pěkně hřálo. Rozhodli se proto, že navštíví nedaleký zámek, a hlavně jeho velký krásný park. Z toho byl malý Péťa samozřejmě nadšený, konečně se bude moct pořádně proběhnout a nebude se muset vyhýbat davům lidí.
Prohlédli si nádvoří průhonického zámku, kde byla krásná vánoční výzdoba. Pokochali se výhledem na nejbližší část parku s rybníkem a pak už se vydali po schodech dolů, aby se kousek prošli.
Malému Péťovi se park moc líbil. Byl v něm nejen rybník, ale i potůček a menší i větší vodopády. Nechyběla krásná cestička, po které se skvěle utíkalo a pár mostíků, které dělali cestu ještě zajímavější.
Pak se dostali k místu, kde byl stůl a tři lehátka. Lehátka byla taková zvláštní, prohnutá a dala se točit kolem dokola. Malému Péťovi se moc líbila. Hned je běžel vyzkoušet, a i když se zpočátku trošku bál, nakonec se dokázal pohodlně uvelebit. Po něm to zkusil samozřejmě tatínek, a nakonec neodolala ani maminka. Když tam tak hezky leželi a snažili se zachytit co nejvíc slunečních paprsků, všiml si malý Péťa krásné malé chaloupky vysoko na skále. „Maminko, já bych se tam chtěl jít podívat," začal žadonit. Když maminka viděla ten kopec, který by museli vyšlapat, snažila se ho přesvědčit, že to není dobrý nápad. „Já bych tam nechodila, v takových chaloupkách většinou bydlí zlé ježibaby," řekla a spokojeně zavřela oči. Malý Péťa nad tím přemýšlel. A jak tak nad tím přemýšlel, na chvíli zavřel oči a možná i usnul.
Když oči otevřel, měl najednou v hlavě jasno. Musí se vydat nahoru k té chaloupce a zjistit, kdo nebo co tam bydlí. Odhodlaně se proto rozeběhl do toho obrovského kopce. Dal mu zabrat, pořádně se zadýchal, ale k chaloupce nakonec dorazil. Nejdřív chodil pomalu a opatrně okolo. Zvenku byla opravdu krásná. Taková malinká, roztomilá a útulná. Přál si jít se podívat dovnitř. Potichounku se přiblížil k oknu a nakukoval dovnitř. Pak ji uviděl. U stolu seděla shrbená babizna. Měla obrovský nos a na tváří velkou bradavici. Strašidelně se šklebila a něco svírala v rukách. Malý Péťa se strašně vylekal. Chtěl se rychle otočit, a ještě rychleji běžet zpátky za maminkou a tatínkem.
Jenže, jak chtěl být rychlý, zakopl o kámen a hned o další si ošklivě rozbil koleno. Neudržel se a vykřikl bolestí. I když se strašně moc snažil, neubránil se pláči. Pak slyšel, jak se s vrzáním otevírají dveře a v nich se objevila ta hrozivá ježibaba. Šla přímo k němu. Malý Péťa se jen zhluboka nadechl a třesoucím se hlasem řekl: „Dobrý den, já jsem malý Péťa a kdo jste vy?" Ježibaba si ho zvědavě prohlédla a bez jediného slova ho vzala za ruku a táhla ho s sebou do chaloupky.
Uvnitř to bylo ještě hezčí než zvenku. Pěkně čisťounké, poličky plné krásných hrnečků a misek. Všude visely různé sáčky a krásně to tam vonělo. Ježibaba mu ukázala, aby si sednul na dřevěnou lavici. Na chvilku poodešla a když se vracela k vyděšenému malému Péťovi držela něco v ruce. Na očích měla veliké brýle a vypadala ještě strašidelněji. Sklonila se nad jeho rozbitým kolenem, vyhrnula mu nohavici a potřela jeho bolístku. Když se znovu postavila, pohladila malého Péťu po vlasech a konečně promluvila: „Dala jsem ti na to hojivou mast. Za chviličku to přestane bolet a večer už si ani nevzpomeneš, že si ho měl potlučené." Promluvila na něj vlídně, až se malý Péťa pousmál. Její pohlazení bylo tak příjemné a konejšivé, že mu hned přestaly téct po tváři slzičky.
Malý Péťa se najednou zastyděl. Ježibaba vyzvídala: „Copak se děje? Proč si tak zamlký?" Malému Péťovi šel s pravdou ven. „Já jsem si myslel, že jste zlá ježibaba," řekl a sklopil hlavu. Stařenka se usmála: „To kvůli mému nosu? Nebo bradavici?" Malý Péťa jen pokýval. K jeho překvapení uslyšel jemný smích. „Vy se na mě nezlobíte?" zeptal se překvapeně. „Kdepak," uklidnila ho. „Víte, vy jste se navíc strašlivě šklebila, když jsem nakukoval oknem," přiznal malý Péťa. „A víš proč? Navlékala jsem jehlu na nit a neměla jsem brýle," ani to nemohla dopovědět, jak se při tom smála. Když ji teď malý Péťa pozoroval, najednou už mu nepřišla ošklivá a už vůbec ne strašidelná.
Ještě si pak chvilku povídali. Malý Péťa při tom stihnul sníst dvě tvarohové buchty a vypít hrneček výborného čaje. Dozvěděl se, že stařenka sbírá bylinky a míchá z nich různé mastičky a čaje. Na rozbité koleno při tom dočista zapomněl. Ale na maminku s tatínkem rozhodně ne! Poděkoval proto stařence, ještě jednou se jí omluvil a utíkal dolů z kopce, zpátky za svými rodiči. Ti ještě odpočívali na lehátkách. Lehnul si vedle nich a zavřel oči.
Znovu je otevřel až když s ním maminka lehce zatřásla: „Tady nemůžeš spinkat. Vždyť by si umrznul." Malý Péťa se usmál a hned si sáhnul na koleno. Nic necítil. Najednou si nebyl jistý, jestli se mu to všechno zase jen zdálo nebo jestli ta mastička byla tak zázračná.
