Malý Péťa a hledání Červené Karkulky

     Když byl jednou malý Péťa s rodiči u babičky na Šumavě, rozhodli se, že si udělají celodenní výlet. Vydali se na něj hned po ránu. Nejdřív jeli asi hodinu autem. Pak ho zaparkovali a dál pokračovali pěšky. Ze začátku se malý Péťa bavil hledáním turistických značek na stromech, šli po šikmé zelené, ale brzy ho to omrzelo. Tatínek se mu snažil cestu zpestřit sbíráním šišek a trefováním se do stromů, ale ani to nebyla zábava na celou trasu. Maminka také přišla s nápadem, navrhla vyrobit si panáčky z posbíraných kaštanů, žaludů, klacíků a šišek. Malý Péťa se do toho s chutí pustil. Na svůj výtvor byl hrdý! Moc se mu líbil. A protože jeho postavička byla hlavně z kaštanů, pojmenoval ji Kaštánek. Hrál si s ní a povídal, jako by byla živá. "Maminko, kam vlastně jdeme?" zeptal se najednou. Uvědomil si, že mu to rodiče ještě neprozradili. Pořád mu jen říkali, že se mu to určitě bude líbit a že na konci na něj čeká velké překvapení. Maminka mu hned neodpověděla a jen se na něj usmála. "Co je to za překvapení?" ptal se dál malý Péťa. Rodiče na sebe mrkli a tatínek řekl: "Opravdoví vlci!" Péťa si hned vzpomněl na všechny pohádky, ve kterých byli vlci, a vůbec se na ně tedy netěšil. Vždyť právě vlk spolknul celou Červenou Karkulku a chtěl slupnout i sedm malých kůzlátek! A kdo honil zajíce? Zase vlk. Malý Péťa si opravdu nebyl jistý, jestli nějakého skutečného vlka chce vůbec vidět. Jeho změny nálady si všimli i rodiče. Mysleli si, že mu začínají docházet síly a hlavně, že má už určitě hlad. A to tedy měl! Ale to jejich překvapení ho trápilo mnohem víc.

    Netrvalo dlouho a došli k velké budově, uvnitř které byly vystavené různé fotky s povídáním a další věci. U ní byla louka, na které si dali vytoužený oběd. Nesli si od babičky řízečky, ty měl malý Péťa moc rád. Když měl pořádně plné bříško, lehl si do trávy a zadíval se na oblohu. Možná i na chvíli zavřel oči, když ho z toho příjemného rozjímaní vyrušil tenký hlásek: "Péťo, vstávej, musíme jít!" Malý Péťa se posadil, rozhlédl se, ale viděl jen v dáli svoji maminku a tatínka. Myslel si tedy, že se mu něco zdálo, znovu si lehnul a zavřel oči. "No tak, Péťo, pospěš si, musíme dohnat tvoje rodiče!" To už se malý Péťa trochu lekl, vyskočil a díval se po okolí. Maminka s tatínkem akorát mizeli za zatáčkou. Jinak tam nebyl nikdo, kdo by na něj mohl mluvit. Zmateně a posmutněle sklopil hlavu. A právě v tom okamžiku ho uviděl. Jeho Kaštánek tam poskakoval v trávě a snažil se upoutat jeho pozornost. Malý Péťa se k němu sklonil, on mu vyskočil na rameno a přímo do ucha mu povídá: "Pojď, tvoji rodiče šli napřed. Doženeme je u vlků." Malý Péťa nemohl uvěřit, že jeho Kaštánek obživl. Nestihl se z toho ani ale pořádně těšit, protože pospíchal, aby mu rodiče neutekli příliš daleko. Kaštánek se ho držel za vlasy, aby nespadl, až Péťa občas zasyčel bolestí. Došli až na začátek vlčího výběhu, ale rodiče se jim dohnat nepodařilo. Malý Péťa váhal, jestli jít dál. Kaštánek ho ale pobízel, jako by četl jeho myšlenky: "Pojď, alespoň zjistíme, jestli nějaký vlk má v bříšku tu Červenou Karkulku!" Malý Péťa se ještě chvíli rozmýšlel, ale pak si řekl, že by ji alespoň mohli zachránit. Vydali se tedy společně po dřevěné lávce vysoko nad výběhem a rozhlíželi se všude kolem, jestli nějakého toho vlka neuvidí. Ušli sotva pár kroků a hned se jeden mihnul nedaleko od nich. Byl ale hubený, břicho měl spíš propadlé, ten v něm určitě neměl nic velkého. Šli proto dál a viděli další a další vlky, ale žádný neměl velký pupek. Až došli na samý konec stezky. Bylo tam větší prostranství, kde se dalo v klidu posedět nebo posvačit. Malý Péťa s Kaštánkem si sedli do rohu a odpočívali. Když tu najednou si Kaštánek všiml, že nedaleko od nich také odpočívá jeden vlk. Ležel tak blízko, že se ho skoro mohli dotknout! Byl prošedivělý, vypadal, že je starší a moudřejší než ti ostatní. Kaštánka nenapadlo nic jiného, než na něj zavolat: "Hej, pane vlku! Můžeme se na něco zeptat?" Malý Péťa se až lekl, jak nebojácně ho Kaštánek oslovil. Sebral všechnu svoji odvahu a také na vlka zavolal: "Chtěli bychom vědět, jestli znáte Červenou Karkulku?" Vlk jen pomalu a líně zvedl hlavu a lehce se pousmál: "A proč vás to zajímá?" Malý Péťa váhal, jestli má říct pravý důvod. Kaštánek se ale opět ničeho nebál: "Chceme vědět, jestli jí sežral některý z vlků tady? Nebo dokonce přímo vy?" Malý Péťa nerozuměl Kaštánkově klidu. Sám byl celý nervózní a doufal, že celá stezka je dobře postavená a vlk se k nim nemůže dostat. "A chcete vědět pravdu, nebo jen slyšet pohádky?" "Pravdu!" řekli shodně Kaštánek i malý Péťa. "Tak dobře. Řeknu vám, jak je to doopravdy. Ale musíte mi slíbit, že si to necháte pro sebe, je to totiž velké tajemství!" řekl vlk a pomalu přišel ještě blíž k oběma zvědavcům. "Žádná Červená Karkulka neexistuje. Tu pohádku si vymysleli vlci, stejně jako všechny ostatní, kde jsou vlci zlí." "Ale proč byste to dělali?" vyhrkl ze sebe nechápavě malý Péťa. "My vlci totiž máme rádi klid. A vy lidi zase máte rádi zvířata a nejraději byste si každé ochočili. A o to my jsme vůbec nestáli, tak jsme si začali vymýšlet různé příběhy o tom, jak jsme zlí. Některé se vyprávějí dodnes, některé jsou zapomenuty, ale určitě máme víc klidu a času na odpočinek," zívl si, jen co to dořekl. Položil si hlavu na tlapy a zavřel oči. Malý Péťa s Kaštánkem se na sebe chvíli dívali, pak se oba usmáli a zavolali: "Děkujeme za vysvětlení! Necháme si to pro sebe a už se nebudeme vlků bát! A taky vás nebudeme nikdy rušit!" Pak už se malý Péťa zvedl a posunul Kaštánka na rameni blíž ke své hlavě. Rozběhl se zpátky po stezce, aby už konečně našel svoje rodiče. Celý udýchaný doběhl zpátky na louku, kde je našel, jak obědvají. Svalil se do trávy a zhluboka vydechoval. Zavřel oči. Když je po chvíli zase otevřel, seděl vedle něho z jedné strany tatínek a z druhé maminka. Kaštánek ležel nehnutě vedle něho. "Konečně jsi se probudil!" smál se tatínek. "Tak vstávej, musíme se jít podívat na ty vlky!" řekla maminka. Malý Péťa se usmál, vyskočil a už utíkal směrem ke stezce s Kaštánkem v batůžku. Moc se těšil a ani trochu se nebál!