Malý Péťa a hejkal

     To zase jednou jel malý Péťa na výlet se svými rodiči. Bylo krásné slunečné odpoledne a všichni se moc těšili, co pěkného uvidí a zažijí. Cesta netrvala dlouho, ale i tak si malý Péťa stihl dát svoje oblíbené jablíčko. Zaparkovali na velkém parkovišti a vydali se krátkou procházkou k cíli jejich výletu, a tím byl zámek Veltrusy.

     Zámek vypadal krásně, ale prohlídku jeho komnat malý Péťa raději vyměnil za dovádění v přilehlém zámeckém parku. Podle mapky ukrýval spoustu zajímavých míst, a tak se ho společně s rodiči vydali prozkoumat. A hned první zajímavá zastávka na sebe nenechala dlouho čekat. Přešli po krátkém bílém mostku a za ním se na kopci tyčila vysoká kruhová stavba s asi deseti sloupy kolem svého obvodu. Malý Péťa mezi nimi běhal a hrál si s tatínkem na schovávanou. Maminka mezitím vybalila z batohu malou svačinku, protože od oběda přeci už jenom nějaký čas uběhl. Všichni se posilnili a malý Péťa si na chvíli lehl do trávy.

     Z odpočinku ho vyrušilo podivné šustění v nedalekém keři. Malý Péťa se posadil a pozoroval okolí. Když nikde nic neviděl, znovu si lehl. Ale znovu ho vyrušil ten samý zvuk. Navíc mu přišlo, že ten keř je k němu o něco blíž. Zkusil tedy ještě jednou zavřít oči, a když je tentokrát otevřel, keř byl hned vedle něj! "Hej, ty! Jak se ti tu líbí?" ozvalo se z něj. Malý Péťa se nejdřív lekl a chtěl vzít nohy na ramena. Pak si ale řekl, že té záhadě musí přijít na kloub. Odpověděl proto: "Docela dobrý. A kdo se ptá?" Oči měl vykulené a čekal, co přijde. Beztvaré křoví najednou začalo dostávat jasné obrysy. Malý Péťa sledoval, jak se před ním objevuje postava, celá pokrytá lístečky a větvičkami. Pak se objevil i obličej, dvě oči a pusa. "Já jsem Jakub," řekl ten podivný keřový človíček. "A proč vypadáš tak podivně?" byl zvědavý malý Péťa. "Víš, já jsem byl kluk jako ty. Jenže jsem byl drzý a na každého jsem pořád pokřikoval: 'Hej ty!' Až se ze mě jednoho dne stal Hejkal. Od té doby tady bloudím  parkem a nudím se. Mluvit totiž můžu jen s tím, kdo mi odpoví na moje hejkání." Malému Péťovi ho bylo líto. "A nechceš si tedy se mnou zahrát na honěnou?" navrhnul mu. "Moc rád!" odpověděl mu radostně Jakub. A tak si kluci hráli na honěnou a na schovávanou a na policisty a zloděje a oba si to náramně užívali. Dokonce tak moc, že Péťa v jednu chvíli začal nadšením tancovat. "Tancuješ rád?" zeptal se ho Kuba. "Docela jo," odpověděl mu popravdě malý Péťa. "Tak já tě zavedu k lesním divoženkám! Ty moc rády tancují a určitě tě vezmou mezi sebe!" navrhl Jakub. Malý Péťa souhlasil už jen proto, že chtěl poznat další záhadné bytosti tohoto parku. 

     Došli spolu ke krásnému altánku (o kterém se až mnohem později dozvěděl, že se jmenuje Dórský chrám) a tam opravdu byly. Lesní divoženky v krásných šatičkách a s květinami zapletenými do vlasů. A tak krásně tančily! Malý Péťa se za nimi rozeběhl a začal mezi nimi vesele poskakovat. Divoženky ho popadly a roztočily v kole. Tančily s ním krásně, to ano, ale nechtěly ho nechat si odpočinout! Pořád tančily a tančily a malý Péťa už byl tak unavený, že sotva pletl nohama. "Pomoc!" zavolal z posledních sil. Jakub viděl jeho beznadějný a unavený výraz. Neváhal a vydal se mu pomoci. Natáhl svoji lístečky porostlou ruku a vyslal z ní jednu větvičku přímo mezi divoženky. Byla tak dlouhá a pevná, že dosáhla až na malého Péťu. Ten se jí hned chytil. Jakub na nic nečekal a vytáhl ho ze spárů lesních divoženek. "Moc ti děkuji, Kubo, zachránil jsi mě!" říkal zadýchaně malý Péťa. A jen co to vyslovil, začaly se dít věci! 

     Z Jakuba najednou upadnul jeden lísteček a za ním druhý a pak postupně i další lístečky a všechny větvičky. Za chvíli tam stál úplně obyčejný kluk! Malý Péťa tam stál s vykulenýma očima. Zato Jakub poskakoval radostí! Byl nadšený, že má zpět svoji podobu a v duchu si sliboval, že už nikdy nebude na nikoho drzý a nebude na nikoho volat "hej ty". Bál se, aby se z něj náhodou zase nestal Hejkal. Malý Péťa měl z jeho proměny obrovskou radost, ale byl tak unavený z toho tancování, že si jen lehl do trávy a usnul.

     Když zase otevřel oči, ležel vedle maminky a tatínka, kteří právě dojídali poslední zbytky svačinky. Rozhlédl se, ale nikde neviděl podivný keř, ani Jakuba, jen nožičky ho nějak víc bolely. Prošel s rodiči zbytek parku, a když si na konci dávali v kavárně zmrzlinu, zahlédl povědomého kluka. Právě odcházel se svými rodiči zpět směrem k zámku. Otočil se a zamával malému Péťovi. Ten v něm poznal Jakuba! Oči se mu rozzářily a hned si svoji zmrzlinku snědl s větší chutí!