Malý Péťa a dva stejné hrady

     Bylo léto a malý Péťa vyrazil s rodiči na výlet. Tentokrát objevovali krásy hradu Loket. Byl obrovský – jen procházka kolem něj zabrala stejně času jako prohlídka nádvoří. Malý Péťa se výjimečně ani nebránil nahlédnout i dovnitř. Každá část hradu byla totiž něčím zajímavá a nikde nemuseli poslouchat zdlouhavý výklad průvodce. Navštívili dokonce i vězení! Tam se malý Péťa trochu bál – uvnitř totiž byly figuríny, které strašlivě naříkaly. Chvílemi si ani nebyl jistý, jestli to není doopravdy!

     Po prohlídce si dali oběd, kde si Péťa s nadšením poručil své oblíbené ovocné knedlíky. Už se těšil domů, ale rodiče pro něj měli překvapení – ještě někam pojedou!

     Zastavili se v Mariánských Lázních. Tak nádherné domy malý Péťa snad ještě neviděl! Připomínaly mu ilustrace z pohádkových knih. Ale to nejlepší ho teprve čekalo. Po krátké prohlídce města zamířili do rozlehlého parku plného hradů, zámků a různých zajímavých staveb. A co bylo na tom nejúžasnější? Všechny byly mnohem menší než ve skutečnosti! Péťa si je mohl prohlédnout ze všech stran, a dokonce i shora.

     S nadšením běhal mezi modely a počítal, kolik z nich už s rodiči navštívili. Nakonec objevil i hrad Loket! Zastavil se a zkoumal každý detail. Přemýšlel, jestli je opravdu stejný jako ten opravdový. Jen škoda, že nemohl nakouknout dovnitř! Ale věděl, že pásky kolem modelů nejsou jen tak pro legraci…

     Trochu zklamaný se vrátil k mamince a poprosil o svačinku. S plným bříškem se natáhl do trávy nedaleko modelu hradu a během chvilky usnul.

     Když otevřel oči, s úžasem zjistil, že páska kolem hradu zmizela! Mohl se tedy přiblížit? Rozhlédl se – nikde nikdo. Váhavě vykročil k modelu. Přiblížil se k jednomu z malých oken a nakoukl dovnitř. Vtom leknutím uskočil! Uvnitř se něco pohnulo! Opatrně se přiblížil znovu – a opravdu, něco se tam mihlo! A pak už to nebylo jen uvnitř… Na hradbách se objevili malí mužíčkové v legračních brněních a s miniaturními kopími v rukou!

     Péťa se rozzářil nadšením. Byli tak roztomilí! A on nechtěl, aby se ho báli. "Ahoj, já jsem Péťa! Kdopak jste vy?" zeptal se zvědavě.

     Mužíčkové přestali zmateně pobíhat a všichni naráz se zastavili. Nikdy k nim nikdo tak veliký nepřišel! "My jsme obyvatelé tohoto hradu! Ty nám ho chceš vzít?" odvážil se promluvit ten největší.

     "Kdepak," usmál se Péťa. "Jen bych rád zjistil, jestli je tenhle hrad uvnitř stejný jako ten opravdový, který jsem dnes navštívil."

     Mužíčkové se po sobě podívali. Pak se všichni seskupili do kolečka a začali vášnivě diskutovat. Nakonec se otočili zpět k Péťovi. "Nás by taky zajímalo, jestli opravdu existuje velký hrad, který je úplně stejný jako náš. Ale bojíme se na výpravu, mohli by nás zašlápnout! Dokázali bychom ale zařídit, abys byl dost malý na to, abys nás mohl navštívit. Souhlasíš?"

     Malý Péťa neváhal ani vteřinu. "To by byla paráda!" vykřikl a začal nadšeně poskakovat, až se hrad otřásal. "Tak už přestaň skákat!" volali mužíčkové, kteří se museli rychle něčeho chytit.

     "Dobře poslouchej. Potřebujeme trochu tvé vody. Máš nějakou?" Péťa přikývl a podal jim víčko naplněné vodou. "Teď si zakryj oči a otáčej se, dokud nenapočítáš do dvaceti."

     Malý Péťa se začal točit. Cítil, jak se mu motá hlava a voda stéká po rukou. Když konečně napočítal do dvaceti a otevřel oči, zjistil, že je najednou stejně malý jako mužíčkové! Stál na hradbách vedle nich! Svět kolem něj byl obrovský – stromy, keře, květiny!

     Přivítal se s mužíčky, chvíli si povídali o svých rozdílných světech, které byli ve skutečnosti skoro stejné a pak už se vydali na prohlídku hradu. Všichni totiž byli zvědaví, jestli jsou ty dva úplně, ale úplně stejné! Malý Péťa ho zaujatě procházel, měl ruce za zády a na tváři vážný výraz. Zkoumal vše zblízka i z dálky a zádumčivě si pobrukoval. Mužíčkové se ho ani neodvážili rušit. Když někdo náhodou vypustil nějakou hlásku z úst, hned ho ostatní okřikli: "Pšt!"

     Nakonec se všichni vrátili na hradby. Péťa se na ně otočil, chvíli mlčel a pak slavnostně prohlásil: "Váš hrad je úplně, ale úplně stejný jako ten opravdový!"

     Mužíčkové se začali radovat. Byli rádi, že se nemusejí vydávat na nebezpečnou výpravu a že nikde jinde není lepší domov než ten jejich. Malý Péťa se smál s nimi. Učil se jejich tance a písničky a celé odpoledne se pěkně nasmáli. Pak ale cítil, že je čas vrátit se zpátky za rodiči.

     "Můžete mě proměnit zase zpátky?" požádal. Mužíčkové znejistěli. "Rádi bychom… ale abychom tě proměnili zpět, potřebujeme vodu ze studny. A ta je strašně hluboká."

     "Proč tam nespustíte kyblík?" napadlo Péťu.

     "To by kouzlo nefungovalo. Musí tam někdo slézt. Troufneš si na to?" pobízel ho jeden z mužíků. Malý Péťa se podíval do studny. Byla temná a hluboká. Znejistěl. Zvládne to? Strach mu rozklepal kolena. Pak si vzpomněl na tatínkovu radu – nesmí se dívat dolů!

     Začal slézat po žebříku s hlavou obrácenou k obloze. Když konečně ucítil vodu na své noze, rychle trochu nabral do lahvičky, kterou mu dali mužíčkové a vydal se na cestu vzhůru. Jakmile se vyškrábal ven, s úlevou si oddechl. Mužíčkové ho obdivně plácali po zádech.

     Pak už jen zopakoval kouzlo – zakryl si oči, zatočil se a počítal do dvaceti.

     Když otevřel oči, byl zase ve své velikosti! Protože se mu točila hlava, hned si lehnul na zem a oči zase zavřel. Když je opět otevřel, viděl, že páska kolem hradu Loket je zpět. Měl mokré ruce. Byl to jen sen? Nebo ne?

     Rozesmál se a rozběhl se za rodiči. Ať už to bylo jakkoliv, byl to krásný letní den!