Malý Péťa a bílá paní

     Jednou o víkendu vyrazil malý Péťa s rodiči na výlet do Benešova. Zrovna se tam totiž konal Festival parních lokomotiv. A protože mašinky má Péťa moc rád, hodně se těšil. Přijeli na vlakové nádraží a šli na perón prohlédnout si všechny stroje. Bylo tam dost rušno. Jen co jedna mašinka odjela, jiná zase přijela. Střídaly se tam lokomotivy na uhlí, na dřevo, ale i elektrické, a ty nejhezčí samozřejmě vypouštěly spousty páry z komína. Do jedné takové mohl malý Péťa dokonce nastoupit a zkusit sám zahoukat. To byla paráda!

     Potom maminka s tatínkem zjistili, že kousek od nádraží stojí ještě jedna mašinka. Měla kola, díky kterým mohla jezdit po silnici! Její trasa vedla na nedaleký zámek Konopiště. A protože tam malý Péťa ani jeho rodiče ještě nikdy nebyli, rozhodli se, že se tam tím vláčkem vydají.

     Cesta netrvalo dlouho, to bylo malému Péťovi trochu líto, ale zámek byl krásný. Měl spoustu bran, dveří a oken. Malý Péťa se je snažil všechny spočítat. Pak ale v jednom z nich uviděl nějakou paní. Byla celá v bílém a na hlavě měla vysoký klobouk se závojem. Malý Péťa z ní nemohl spustit oči. Vyrušila ho až maminka s tatínkem, kteří ho vedli dál na nádvoří, kde si v pokladně koupili vstupenky na prohlídku zámeckých komnat.

     Prohlídky zámků a hradů neměl malý Péťa moc rád. Tentokrát ale neprotestoval, protože byl zvědavý, jestli tam potká tu bílou paní. Prošli pár místností a jeho začaly bolet nohy. Uprosil tatínka, aby ho vzal do náruče. Položil si hlavu na jeho rameno a nechal se ukolíbávat monotónním hlasem pana průvodce.

     Najednou jí uviděl. Bílou paní. Rychle se vyškubl tátovi z náručí a schoval se za velké houpací křeslo. Když všichni odešli prohlížet si další komnatu, malý Péťa opatrně opustil svůj úkryt. Rozhlížel se po místnosti a pak do ticha řekl: "Bílá paní, jsi tady?" Za velkou postelí se pomalu objevoval vysoký bílý klobouk. A pak najednou před sebou oba dva stáli a zvědavě na sebe koukali. Malý Péťa promluvil první: "Proč se tady schováváš?" Bílá paní několikrát posmutněle zamrkala očima a potichu odpověděla: "Já tady musím strašit." Malý Péťa se tvářil víc překvapeně, než když jí uviděl poprvé. "Ale proč?" vyzvídal. "Zaklela mě jedna ježibaba, protože jsem jí chodila na jablíčka. Musím vystrašit sto lidí, a pak budu volná." "A kolik si jich už vystrašila?" ptal se dál malý Péťa. Bílá paní se slzičkami v očích odpověděla: "Devět. A to už to zkouším sto let." Malý Péťa se neudržel a začal se smát. "Prosím tě, jak je to možné? Jak vůbec strašíš?" Bílá paní se začervenala: "Počkám, až celá skupinka turistů pomalu odchází z místnosti, pak se za ně postavím a řeknu baf." Malý Péťa se na ní lítostivě podíval a přestal se divit, že za tu dlouhou dobu se jí podařilo vylekat tak málo lidí. Toho jejího tichého a laskavého baf bylo opravdu těžké se leknout. "Jestli chceš, já ti s tím pomůžu!" nabídl se a hned se začal rozhlížet po místnosti. Bílá paní se radostí roztočila, až její dlouhá sukýnka udělala krásný kruh. "To by bylo vynikající!"

     Nápad na sebe nenechal dlouho čekat. Malý Péťa si vytáhl tkaničky z obou bot a svázal je k sobě. Jeden konec omotal okolo rámu obrazu a schoval se za nedaleký paravan. Bílá paní se zatím ukryla do velké skříně vedle dveří. Počkali, až přijde další skupina turistů s panem průvodcem, a nechali ho krátce vyprávět. Potom bílá paní pootevřela vrzající dveře skříně. Všichni se otočili směrem, odkud nepříjemný zvuk vycházel. "To se občas stává," zalhal pan průvodce. V tu chvíli malý Péťa začal tahat za tkaničku a obraz se začal kývat ze strany na stranu. Návštěvníci se dívali na obraz s otevřenou pusou. To však netrvalo dlouho, protože Bílá paní tentokrát otevřela dveře vrzající skříně dokořán, vykoukla z ní a už tak vyděšeným turistům řekla jen to své roztomilé: "Baf!" Všichni se dali na úprk. Když se komnata vyprázdnila, malý Péťa s Bílou paní se začali hlasitě smát. "Tak to bylo parádní," pronesl ještě stále s úsměvem na tváři malý Péťa. "To teda bylo! Mám dalších 22 vystrašených!" smála a točila se při tom dokola Bílá paní. Tenhle samý kousek zopakovali ještě dvakrát a pak malý Péťa povídá: "Tohle mě už nebaví, co kdybychom jsme šli do jiné místnosti?" Bílá paní nic nenamítala. Tentokrát si vybrali dlouhou chodbu s červeným kobercem plnou různých brnění. Malý Péťa se do jednoho z nich schoval a před turisty pomocí tkaniček rozpohyboval ruce a nohy brnění. Bílá Paní byla ukrytá v brnění naproti, a když byli návštěvníci dostatečně vyděšení díky malému Péťovi, otevřela helmici a dorazila je svým: "Baf!" Vystrašení turisté utekli z chodby tak rychle, že někteří z nich ztratili vypůjčené papuče! Když se malý Péťa konečně přestal smát, všiml si, že Bílá paní zmizela. Nikde ji neviděl! Snad by se nevypařila bez rozloučení! Zbývalo jim vystrašit ještě jednoho člověka! Rozhlížel se všude kolem, ale chodba byla opravdu úplně prázdná! Lekl se, že už ji nikdy neuvidí! V tu chvíli mu zaklepala na rameno a začala se smát, když leknutím nadskočil! "A je to Péťo! Už jsem vystrašila 100 lidí!" "Špatně počítáš, Bílá paní. Ještě jeden chybí," opravil jí. "Kdepak! Ty jsi ten poslední vylekaný!" volala na něj, zatímco se vznášela ke stropu. "Děkuji ti, Péťo, za pomoc, bez tebe bych to nedokázala. Teď už konečně můžu jít! Snad se ještě někdy potkáme!" řekla a rozplynula se jak obláček.

     Malý Péťa ještě chvíli koukal ke stropu. Pak se smutný a veselý zároveň rozběhl ven ze zámku, aby našel svoje rodiče. Ti zrovna odpočívali v kavárně na nádvoří. Sedl si vedle svého tatínka, položil hlavu na jeho nohy a zavřel oči. Ucítil, jak ho začal hladit po vlasech. "Ty jsi to zase celé prospal!" smál se na něho. Malý Péťa se posadil a přeci jenom se ještě jednou pořádně rozhlédl, jestli Bílou paní neuvidí. Ale neviděl. Vydali se tedy s rodiči zpátky k vláčku, který mířil na vlakové nádraží, kde měli svoje auto. Seděli v posledním vagónku a malý Péťa zvědavě vykukoval, aby si mohl prohlédnout lokomotivu. A v tom ji uviděl. Holčička, která měla bílé kalhoty, bílé tričko a na hlavě bílou kšiltovku, poskakovala v prvním vagónu. Malý Péťa v ní hned poznal Bílou paní ze zámku! Podívala se na něj, usmála se a zamávala mu! Malý Péťa jí také zamával a spokojeně si užíval zbytek výletu.