Kouzla Jižního města

     Byla jasná zimní noc, proto se rodiče rozhodli, že půjdou z RS Jižního Města domů pěšky. Byli po dnešní schůzi zvlášť zádumčiví a nemluvní. Jejich desetiletý syn David vesele pobíhal kolem nich, poskakoval a vymýšlel různé lumpárny, zatímco sedmnáctiletý Jakub se ploužil asi 2 metry za nimi. Byl tak otrávený, že víc už to snad ani nešlo. Nesnášel tyhle večery, které musel s bráchou trávit v herně v prostorách Chodovské tvrze a čekat, až rodičům skončí jejich sousedská slezina. Považoval to za vrchol trapnosti a nudnosti. Ale co mohl čekat od svých trapných a nudných rodičů. Netušili jak bohatý život prožívá on. Miloval ten adrenalin, když se vykrádal z pokoje, lezl po balkónech ze čtvrtého patra a hlavně se pak mohl věnovat tomu, co ho nejvíc bavilo – graffity. Celé dny trávili s kámošema hledáním toho pravého místa. Muselo být dobře viditelné a těžko přístupné, aby jejich dílo hned tak nepřemalovali. Problém byla cena sprejů. Pokud chtěl člověk kvalitní barvy a širokou paletu odstínů lezlo to do peněz. A z toho nicotného kapesného, které Jakub dostával vystačil sotva půl měsíce. Peníze tedy nutně potřeboval...přesto se za to, co se stalo minulý týden, styděl. Znovu si to přehrával v hlavě, udělalo se mu lehce nevolno. Hlavně, že táta tvrdil, že Jižák je jedno z nejbezpečnějších míst v Praze. To určitě. 

     Byl tak zamyšlený, že ani nepostřehl, že rodiče s Davídkem už nejdou před ním. Rozhlédl se, ale ani v dáli je neviděl. Silnici lemovaly dlouhé řady paneláků. Nemohl se rozpomenout, jestli je mu to místo povědomé. Všiml si, že světlo v jednom z oken začalo blikat. Za několik okamžiků se k němu přidalo další a pak ještě jedno...A najednou těch blikajicích oken bylo desítky a rozehrála se světelná show. S nadšením a nepochopením se na to díval a sledoval, jak z blikajících oken vznikají různé řetězce a obrazce. Postupovali směrem dál od něj a tak mu to nedalo a vydal se jejich směrem. Světla se ale rozpohybovala rychleji a tak se dal do běhu. Utíkal a utíkal, ale ulice se stále neměnila. Pořád ji po obou stranách lemovaly dlouhé a vysoké paneláky, v jejichž oknech se objevovaly a zase mizely neuvěřitelné obrazce. Najednou uviděl v dáli konec téhle nepochopitelné ulice. Nepřemýšlel a běžel dál. Na posledním z paneláků svítila obrovská šipka směřující dopředu. Ukazovala do černočerné tmy. Na chvíli se před ní zastavil a s úsměvem si ji prohlížel. Vůbec nepřemýšlel, co se to vlastně děje. Kde se tam ty paneláky vzaly a kdo ovládal jednotlivá světla. Pak si ale začal všímat detailů jednotlivých balkónů, které byly osvětlené. Poznával je. Úsměv z tváře mu zmizel. Začal foukat ledový vítr a z tmy na konci ulice šel najednou strach. Přesto nedokázal odtrhnout oči z těch balkónů a už si byl jistý, že každý z nich navštívil. Hecovali se s klukama, kdo vyleze výš. Žádná jejich "návštěva" nenechala balkón v původním stavu. Někde vzal nějakou drobnost, někde rozbil okno nebo lodžii a někde dokonce vykonal malou nebo i velkou potřebu. Co věděl určitě, že ty jednotlivé balkóny byly v různých částech Jižáku. Co se to tady sakra děje? Začínalo mu docházet, že tohle není dobré. Tohle představení nezačalo, aby se pobavil a obával se, že ještě nekončí. A měl pravdu. 

     Sotva otočil hlavu k té děsuplné černé tmě ucítil, jak ztrácí půdu pod nohama. Ledový vítr, který ho začal unášet cítil po celém těle. Jen na vteřinu zavřel oči a najednou se vznášel nad dobře známým místem - Chodovskou tvrzí. Vypadala ale nějak jinak. Víc než věžička, kterou těsně minul ho překvapil ohromný vodní příkop. Znepokojovalo ho, že se rychle blíží k vodní hladině. Z vody měl strach. A zvlášť v zimě. Když mu bylo asi 7, byl s tátou bruslit na Hostivařské přehradě a propadl se pod ním led. Tedy spíš neposlouchal a bruslil do míst, kam nesměl. Začal polykat vodu a cítil, jak ho mokré oblečení táhne ke dnu. Náštěstí ho tátovy ruce vytáhly nad hladinu. Celé to trvalo asi 10 vteřin, ale jemu to přišlo jako věčnost. S tátou si slíbili, že to nikdy nikomu nepoví. Kdyby se to dozvěděla máma, zešílela by a měl by zaracha na nejméně deset let. Slib dodržel. Teď doslova letěl obličejem pár centrimetrů nad hladinou. Cítil na sobě chlad a kapičky ledové vody. Zrychloval se mu dech a tep vyletěl do výšin. Naštěstí do výšin ho zavála i neviditelná síla, která si s ním dneska večer zahrávala. Začal kroužit nad nádvořím tvrze. Kroužil tak rychle, že si zpočátku ani nevšiml, že uprostřed někdo stojí. Jak pomalu klesal a zároveň zpomaloval viděl, že je tam muž. Shrbený, o holi, v dlouhém kabátu a s čepicí na hlavě. Netrvalo dlouho a poznal ho. Byl to ten starý pán, kterého minulý týden přepadl a okradl za podpory svých "kamarádů". Byl to ale on, kdo mu vzal peněženku a hodinky a hlavně to byl on, kdo ho srazil k zemi. Teď se k němu úplně bezbranný blížil. Nechtěl. Nechtěl ho už nikdy vidět, ale opak se stal pravdou. Blížil se k němu a když byl na dosah, stařec se otočil a Jakub spatřil jeho nešťastnou, unavenou a vrásčitou tvář. Ta se náhle zkřivila a zkroutila do hrůzu nahánějící grimasy. Jakub strachem nemohl dýchat, když už se zdálo, že do něj narazí, zavřel raději oči. Když je otevřel, ležel doma ve své posteli. 

     Posadil se a začal zhluboka dýchat. Vzbudil tím Davida, který si protřel oči: ''Co se děje?" zeptal se. Jakub sám nevěděl. '' Ale nic, jen se mi něco zdálo." chtěl ho odbýt. '' Vážně si myslíš, že to byl jen sen?" zeptal se ho najednou. Jakub nevěděl co si má myslet... ''Co?! Jak to jako myslíš?" už vůbec ničemu nerozuměl. '' Přemýšlel si někdy o tom, co znamená zkratka RS? A co tam vlastně naši řeší?" Jakub jen nechápavě koukal, jak to jako souvisí s jeho snem nebo co to vlastně bylo? Davídek nečekal na odpověď a když se začal znovu ukládat ke spánku ještě utrousil: ''Zeptej se táty." zívnul si a usnul. Jakub ještě půl hodiny seděl na posteli a o všem přemýšlel, přehrával si každou vteřinu toho podivného zážitku. Obličej staříka nemohl dostat z hlavy. Teprve pak se odhodlal dojít do obývacího pokoje. Tam při lampičce seděl na gauči táta. Bylo poznat, že na něj čeká. Nevěděl co má říct. Táta jakoby mu viděl do hlavy, jakoby všechno věděl. '' RS Jižní město znamená Rada starších Jižního Města. Hlídáme bezpečnost a pořádek tady v okolí. Členství se dědí v rodinách, ale musíš ho být hoden, musíš k němu dospět. V životě každého z nás se dostaneš na křižovatku, kdy se musíš rozhodnout, kterým směrem se vydáš. S přijetím do rady získáš i možnost využívat zvláštní schopnosti, které si dnes sám poznal. Být členem rady je obrovská zodpovědnost. Jsi připravený rozhodnout se, kterou cestou se vydáš?" nečekal na odpověď. Zhasl lampičku a odcházel do ložnice. Jakub se za ním ještě otočil a chtěl se ho zeptat jakto, že David už tohle všechno očividně ví. Otázku nemusel ani vyslovit. Kráčející táta jen potichu pronesl: ''Byl prostě připraven a hoden dřív než ty." Jakub potřeboval na vzduch. Stoupl si na balkón a zadíval se na část Jižního Města, které mohl z jejich bytu ve čtvrtém patře vidět. Chtěl o tom všem přemýšlet celou noc, ale brzy mu došlo, že se rozhodl vlastně hned, jak mu táta všechno řekl. Narovnal se, zhluboka se nadechl, zavřel oči a hlavou mu proletělo: Ano, jsem hoden.