Malý Péťa a zakletá princezna

     To byl jednou malý Péťa o letních prázdninách u babičky a dědečka. Venku bylo krásně, a tak se hned dopoledne vydali na společnou procházku. Malému Péťovi se sice nejdřív moc nechtělo, raději by šel na hřiště, ale babička mu slíbila, že si cestou udělají piknik, a to ho přesvědčilo.

     Došli na nedaleký kopeček, kde byla zřícenina větrného mlýna. Malý Péťa už tady několikrát byl, takže šel rovnou hledat to nejlepší místo pro jejich piknik. Našel moc pěkné s hezkým výhledem na mlýn i na vesnici pod kopcem. Děda roztáhl deku a babička vyndala všechny dobroty, do kterých se malý Péťa s chutí pustil. Když byly všechny mističky prázdné a měl plné bříško, lehl si na deku a na chvíli zavřel oči.

     Když je otevřel, uviděl v nejvyšším výklenku zříceniny mlýna sedět nějakou bytost. "Ahoj, já jsem Péťa. A kdo jsi ty?" křiknul na ní. Postava se snesla jako obláček rovnou k němu na deku. "Já jsem zakletá princezna a čekám tady, až mě někdo osvobodí," řekla smutně. "A kdo tě zaklel?" byl zvědavý malý Péťa. "Jeden zlý černokněžník. Schovávala jsem mu totiž jeho kouzelné lektvary." "A jak bych tě mohl osvobodit?" ptal se dál. "Stačí, abys uhodl jednoduchou hádanku. To ti napoví, co máš hledat." Malý Péťa se usmál: "To nezní vůbec složitě a hádanky, ty já mám rád," řekl a nastražil uši. Princezna se k němu naklonila a tajemným hláskem pronesla: "Leze, leze po železe, nedá pokoj, až tam vleze. Co je to?" Jen dořekla poslední slovo, vznesla se zpátky na nejvyšší výklenek a zmizela.

     Malý Péťa se za ní ještě dlouho díval, ale zároveň už přemýšlel nad její hádankou. Nemohl ji rozluštit. Chodil kolem zříceniny, a když dokončoval asi dvacáté kolečko, přišel na to! "Je to klíč!" začal radostí skákat do vzduchu a očima hledal princeznu, ale ta se neobjevila. Utíkal proto rychle domů k babičce a dědovi.

     Malý Péťa seděl smutně v kuchyni u okna a díval se na velká vrata zámku, který stál na protější straně silnice. A v tom ho to napadlo. Klíč přeci patří do zámku! Co když má odemknout ta vrata? Rychle vstal a utíkal je zkoušet otevřít. Nešlo to. Přelezl proto nízký kamenný plot a začal se rozhlížet po velké zámecké zahradě. Hledal pod keři, u lavičky, za houpačkou, vylezl i na pár stromů, ale žádný klíč nenašel. Zkontroloval raději ještě i zarostlá zákoutí a nadzvedl pár kamenů, ale nikde nic. Unavený si sedl na zem, opřel se o zeď zámku a smutně koukal na kamenný plot před sebou. Najednou si všiml, že jeden kámen je úplně jiný než všechny ostatní. Jakoby do zdi ani nepatřil. Došel k němu a zkusil za něj vzít. K jeho překvapení šel bez problémů vyndat. Když se podíval pod něj, uviděl tam krásný zlatý klíč! Oči se mu rozzářily. Na nic nečekal, popadl ho a rozběhl se s ním k té obrovské bráně. Klíč krásně zajel do zámku a malý Péťa odemkl. Když otevřel ta velká těžká vrata, uviděl princeznu s krásnými dlouhými kudrnatými vlasy. Tentokrát se už ale nevznášela jako nějaký duch, ale běžela k němu stejně, jako on běhá po hřišti. Celé odpoledne si spolu hráli a malému Péťovi se večer krásně usínalo.

     Měl pocit, že je brzy ráno, a tak pomalu otevíral oči. Když se rozhlédl kolem sebe, nebyl doma ve své posteli, ale na dece u větrného mlýna. Vedle něho seděla babička s dědou a oba se smáli: "Nějak tě ten piknik zmohl. Spal si skoro hodinu!" říká mu děda. Malý Péťa tomu nerozuměl. To se mu o zakleté princezně jen zdálo?

     Celý zbytek dne byl smutný. Ani odpoledne nechtěl jít ven, jen potichu seděl u okna v kuchyni a díval se ven. Najednou u zámku zastavilo nějaké cizí auto. "To jsou noví majitelé," řekla babička, když viděla, že malý Péťa zvědavě pozoruje, co se naproti děje. Přitiskl se ještě víc k oknu a koukal, jak z auta vystupuje elegantní pán a krásná paní. Potom ze zadních dveřích vykoukla malá kudrnatá hlavička. Malý Péťa v ní okamžitě poznal zakletou princeznu a doširoka se usmál. Začal na ni mávat. Ona se otočila a taky mu zamávala a malému Péťovi bylo jasné, že si spolu budou hrát určitě víc než jedno odpoledne.